Leden 2015

Hrůza z vysvědčení

29. ledna 2015 v 14:32 | Natálie |  Deníček
Ahoj všichni, jelikož je dnes 29. února a ve většině škol se v nejbližší době rozdalo (či rozdává) vysvědčení, ráda bych k tomuto tématu napsala článek.

Spravedlivě a s čistým svědomím
Tento bod je asi pro všechny učitele nejlepším řešením (pokud nejsou ovlivnění někým jiným). Já, jako průměrný matikář, jsem tza toto pololetí dostala dvojku. Čistou s hezkým průměrem. Zbývající známky byly na výbornou. S vysvědčením jsem spokojená a alespoň se mám v čem zlepšovat. Profesoři ostatně dávají rádi hezké známky (až na výjimky).

Lepší dát jedničku, než si rozkmotřit rodiče dětí
Moje spolužačka měla letos průměr 1,8. V hodině zeměpisu dostala hysterický záchvat kvůli jedné slepé mapě. Dobře, mohlo jí to mrzet, ale nemusela kvůli tomu přesvědčovat profesora o změně známky. Profesor (velmi mírný a hodný) jí vyhověl. Vždycky se nás ptá, jestlibychom zkočili z mostu, kdyby nám to někdo nakázal. Sám to ale dělá.

Vím, že nejsi chytrá, ale snažíš se
To mi naštěstí ještě žádný učitel neřekl, ale moje kamarádka (fyzikálně na velmi nízké úrovni) je nyní ráda za čtyřku. Mohlo být hůř, kdyby jí profesorka dala čtyřku. Hrozil by jí pohovor s ředitelem a opakovací zkoušky. Přijde mi to ale hezké. Měla sice pekelně bídný průměr, ale jsme přece lidé.

Jak zesměšnit lyžaře 2

28. ledna 2015 v 16:27 | Natálie
První polovina dne byla příjemná. Odpoledne jsme však začali zkoušet carving a vůbec mi to nešlo. To jsem si z toho zatím nic nedělala a bylo mi to jedno. Předpokládala jsem totiž, že zachvíli budeme zkoušet jiné styly. Druhý den nás náš vedoucí opět informoval o průběhu dne: CARVING, CARVING, CARVING A CARVING. Začali jsme s mnohem složitějšími cviky a odpoledne jsme zkončili u ježdění na jedné lyži. To mi už bylo do pláče. Ne, prostě mi to nešlo a po každém smýknutí se na mě vedoucí přísně podíval. To byla zkouška pro mou psychiku.
Na chatě jsem také zjistila, že jsou některé profesorky až příliš sympatické. Naše bývalá tělocvikářka, která se jevila vždy nekompromisně a nesympaticky se na nás celý večer usmívala. Mile nás zdravila a celá zářila. Zajímavé.
V úterý polovina třídy navštívila městečko, v němž jsme byli ubytovaní.

Ve středu vyrazilo 28 spolužáků (včetně mě) na 20-tikilometrovou běžkovací tůru. První část byla poklidná. Bohužel jsem s sebou měla jen studenou vodu a pár sušenek, takže mi z hladu začalo být špatně. Ale na hotel nakonec dojeli všichni. Měli jsme toho popravdě po krk, ale nikdo to nechtěl přiznat a tvářili jsme se hrdinsky.
Ve čtvrtek jsem byla naplněna radostí z toho, že už zítra odjedeme. Odpoledne pak všechny skupiny sjeli slalom.
PÁTEK-ODJEZD. Moje kamarádka obsadila jako první sedadla ve předu. To, aby mi nebylo špatně. Ale stejně jsem se cítila hrozně i tak. Když jsem přijela domů, sesypala jsem se na postel a vylezla jsem až v pět hodin odpoledne.

Závěr: Jednoznačně zklamání. Měla jsem toho dost a odmítli mě přeřadit do jiné skupiny. Proto jsem zaťala zuby a vydržela to v první skupině. Čekala jsem, že bude náš vedoucí milejší, když nám to nepůjde, nebude ztrácet hlavu. Mýlila jsem se.

Aby to neznělo tak hrozně: Samozřejmě, nebylo to až tak ponižující. Hráli jsme seznamovací hry a jiné.
Na lyžák však nikdy nezapomenu.

Jak zesměšnit lyžaře 1

26. ledna 2015 v 17:24 | Natálie |  Deníček
Nebyla jsem tu dlouho, přiznávám. Snad to doženu. :D
Minulý týden jsem byla na povinném lyžařském výcviku se svým gymnáziem v Krkonoších. Cesta k místu pobytu nebyla příliš příjemná. Zřejmě jsem se nikdy nezmínila, že mi bývá v autobuse špatně, ale je to tak. Proto mi vyhovovalo sedět a mlčet.
Hotel byl velmi hezký. Vybavení a zařízení celého interiéru ve mně vyvolalo vzpomínky na chatu starých známých mého dědečka.
Hned první večer jsme si od vedoucí kurzu vylosovali papírek se jménem někoho ze třídy. Měli jsme mu celý týden pomáhat a podávat pomocnou ruku. To se mi ovšem nepovedlo podle představ mého svěřence (ale nevadí - nebyl to zdaleka ten nejhorší problém).


Pokr. příště :D

Tajemná osoba - TT

7. ledna 2015 v 16:27 | Natálie
Začnu poměrně jednoduše. Tajemnou osobu pro mne představuje kterákoli osoba na ulici, prodavač, nový spolužák, přítel přátel, autor článků, osoba v novinách, bankéř, cizinec... Když sedím na lavičce v parku a kolem prochází lidé, přemýšlím, kdo je ta osoba:" Lékař. Možná student. Ne, studenti vypadají jinak. Jak vlastně vypadají studenti?"

Vejdu do pekárny. U pokladny stojí vysoká napudrovaná žena s kožešinkou a nahlas si stěžuje na tvrdost chleba. Někdy mám chuť jí požádat o vizitku: ,,Je to policistka? Ha, to asi není. Vypadá to na učitelku francoužštiny. Ty vždycky ohrnují nos nad jídlem." A pak si uvědomuji, jaký jsem řekla nesmysl. Dáma jsem otočila a spatřila jsem známou tvář. Ale kdo to vlastně je? Pozdravila mě a otázala jak se mám. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Čekala jsem důležitý hovor, nakonec se z hovoru vyklubal signál vybité baterie. Paní se z obchodu vytratila. Celá rozrušená jsem uháněla domů, co mi nohy stačily (ony vlastně ani nestačily). Pátrala jsem ve fotoalbech. Nic. Ani stopa.




Popravdě mi hned došlo, že je to má bývalá zubařka, ale to bych přece neměla žádné téma k napsání článku.
Budu ráda, když se v komentářích zanecháte zprávu o tom, zda-li se vám článek líbil.

Útěk před nuceným sňatkem (Jemen)

5. ledna 2015 v 16:09 | Natálie |  Ze světa
Na internetu jsem shlédla jedno emociální video. Jsem velice tolerantní vůči víře a tradicím, ale toto by se přehlížet nemělo. Příběh dívky je příklad bezpráví dětí v Jemenu.

Jedenáctiletá dívka Nada Al-Ahdal utekla z domu před nuceným sňatkem se starším mužem. Pochází z Jemenu a svým videem upozornila žurnalisty, kteří zprávu rozšířili. Upozornila i na jiné případy.
Celá tato situace je hrozná a bude možná horší. Arabské země se v mnohém nezměnily od minulých desítek let. V Evropských zemích je sňatek povolen od 18 let. Vezměte v úvahu, že o šest či sedm let mladší děvče je přinuceno. Musí trávit čas s někdy neznámím mužem.



Níže mnou uvedené videoopravdu stojí za shlédnutí.
https://www.youtube.com/watch?v=rnHn4S44yNw

Pečeme s láskou

5. ledna 2015 v 15:44 | Natálie |  Deníček
Opět tu byly vánoce a s nimy řada povinností a úkolů, které se musely splnit. Předeším velký úklid domku. A samozřejmě pečení. Ne, že bych nepekla ráda, ale k plotně se rozhodně s chutí obyčejně neženu. Mezi tradice patří i pečení sedmi druhů cukroví (pokud se nemýlím). Moje babičky se opravdu snaží upéct tolik cukroví a často se jim podaří vyrobit o tři druhy rohlíčků a krémů navíc. To pak po obědě dojídáme zbytky, všichni si stěžují na přejídání a dávají si předsevzetí, aby příště upekli méně. A jak zní mé oblíbené přísloví: Méně je (nakonec) více. Ano, to nakonec souhlasí.