Natálka

8. května 2015 v 13:54 | Natálie |  Deníček
Včera jsem si prohlížela fotoalbum a napadlo mne napsat o mé nepříliš příjemné vzpomínce na nižší gymnázium.
Už od malička jsem se snažila být na všechny milá, přívětivá a především nestranná, takže se mnou všichni dobře vycházeli. V šesti letech mě rodiče přihlásili do ZUŠ a ze své vlastní zkušenosti zvolili hru na klavír. Prvních šest let byla také povinná docházka na hudební nauku, kterou vyučovala mně osobně nepříliš sympatická učitelka. Byla jsem zvyklá, že se mnou dospělí jednali přítelsky a s respektem. Od první třídy mi začala učitelka v ZUŠ říkat Natálie a já z toho byla pochopitelně nešťastná.
Nyní jsem se setkala s opačným problémem. Vždy mne bavila angličtina a obecně cizí jazyky. Na gymnáziu jsem se během dvou týdnů projevilo, kdo v jakých předmětech vynikal. Já jsem se rychle stala oblíbenkyní mé profesorky na angličtinu. Nejprve se k nám chovala velmi vstřícně, ale po několika měsících jsem se začala nudit (jelikož byla látka lehká) a profesorka se rázem změnila. Bylo pondělí a já slavila své dvanácté narozeniny. V angličtině jsme psali test a moje kamarádka profesorku upozornila, že mám narozeniny. Popřála mi a oslovila mne Natálko. A zůstalo jí to po celé čtyři roky. Neprve to pro mě bylo příjemné, ale po roce jsem toto oslovení neslyšela ráda. Navíc takto oslovovala i jinou spolužačku (Katku), které to také nebylo příjemné a společně jsme na hodinách ostudou mohly propadnout do země.
Nyní mou skupinu vyučuje jiná profesorka, přívětivá a s radostí z práce (to možná právě bývalé angličtinářce chybělo).

Dovětek: Doufám, že se Vám článek líbil. Pokud budete chtít sdílet sví názory k tomuto článku, napište mi do komentářů nebo vyplňte anketu.
Vycházíte dobře s učiteli?
Změnili jste někdy kvůli problému s (třídním) učitelem školu?
 

Trefná byla poznámka mého spolužáka, který výběr knih nazval starou vykopávkou

11. dubna 2015 v 14:45 | Natálie |  Deníček
Smějící seTo byla tedy dlouhá pauza. Je to tím, že se vždycky strašně zamýšlím nad tématem. Nevím, jestli se Vám to někdy stává... Prohledávám internet, abych vyčetla něco zajímavého. Když mě pak napadne psát o některém z aktuálních témat, říkám si, jestli už toho není na blogu dost a zda-li to má vlastně cenu. Trávím také hodně času na jiných stránkách blogu.cz. Občas se tu také inspiruji nebo přidám komentář. Tak vlastně trávím můj den. Abych nezapomněla je tu také řada dalších poviností.
Můj první blog jsem začala psát asi v jedenácti letech. Nejprve se vše točilo okolo nejmenované hudební skupiny (myslím, že na to sami přijdete). Poté už mě to přestalo bavit, připadalo mi to nudné a nezáživné. Články nikdo nečetl a většina fanoušků skupiny se zajímala o známější blogy. Snad mi jen pomohlo to, že jsem začala chodit na nepovinnou češtinu v páté třídě, kdo ví. Zde jsme byli vedeni k tomu, abychom četli a to častěji, než nám bylo zvykem. Dva spolužáci to vzdali hned po prvním roce docházení. Pro někoho byla povinná četba nutná, pravda, pro mne dříve taky. Třídní učitelka na základní škole vybírala známou (avšak nepříliš zajímavou) četbu a trefná byla poznámka mého spolužáka, který výběr knih nazval starou vykopávkou - nemyslím to samozřejmě nějak zle, jelikož například Robinson Crusoe byl vždy má oblíbená kniha.
Paní, která učila nepovinný předmět se tedy postarala o to abych začala číst, ale říkáte si, jak?
Velmi prostě. Vypracovávali jsme články o knihách, vznikl náš společný časopis a nikdo z toho nebyl otrávený. Přes letní prázdniny jsem přečetla čtyři knihy a dodnes si pamatuji jejich názvy. Dvě mi moje babička a dvě rodiče. Když jsem poslední týden v srpnu vypracovávala zápis do čtenářského deníku, zjistili rodiče, že zůstala poslední kniha v chatě na Šumavě. Protože byla kniha o třech dílech, zapomněla jsem jména několika postav z předcházejících částí. Maminka mne zavedla do knihovny a společně jsme vybírali vhodnou knihu. Kolem mne procházela knihovnice a sundávala na stupínku knihy z vyšších polic. Poprosila mou maminku, aby jí pomohla zanést několik knih zpět ke stolu, jelikož jich sama držela již celou náruč. První kniha nesla jméno Projekt Loty od Jacqueline Wilsonové. Půjčila jsem si jí a ten příběh mě tak uchvátil, že jsem postupně přečetla většina knih od J. Wilson. Je mou nejoblíbenější autorkou a i dnes si ráda čtu její knihy. No, pořád jsem ale nedokončila příběh. Knihu jsem přelouskala do dvou dnů a můj referát se p. učitelce líbil. Dnes mám na tento předmět hezké vzpomínky. A také na všechno od Jacqueline Wilson, jednou bych se s ní chtěla osobně setkat.

No a co z tohohle článku vlastně plyne. Sama ani nevím. :D

http://www.jacquelinewilson.co.uk/

Tykáme si s učiteli

9. března 2015 v 15:15 | Natálie |  Deníček
Včera jsem byla navštívit mou sestřenici v Praze. Jelikož v pátek přijela má babička z Moravy, rozhodla se jet se mnou. V osm hodin ráno nás můj starší bratr odvezl na vlakové nádraží. Já i má babička jsme se po zakoupení lístků usadily do bufetu, jelikož bylo chladno a pršelo. Bylo půl deváté a do místnosti vstoupila mladá slečna střední postavy. Měla prošívanou rudou vestu, béžovou nabíranou sukni a boty s kožešinkou. Nejprve jsem ji ignorovala, ale ona si mne prohlížela. Babička se ke mne pochvíli naklonila přes stolek a zašeptala:,,Ta ženská se na tebe dívá. Neznáte se náhodou ?"
,,Babi, já nevím. V Praze na mě v metru kouká každý druhý člověk a nikdy mi to nepřipadá divné," odpověděla jsem co nejtišeji.
,,No, víš, mně to stejně přijde divné. Tak se jí zeptej, co chce. Notak. Ať na nás další půl hodinu nekouká, jak zjevení."
Pomalu jsem vstala a zasunula židli. ,,VVVVVVVVZZZZZ" Slešna, která si prohlížela sladkosti za pultem na nás přes dioptrické brýle zamžourala. Popošla k našemu stolu.
,,Neznáme se náhodou," tázala se mě srozumitelnou češtinou.
,,Ne," odpověděla jsem rychle, ,,myslím, že se opravdu neznáme. Potřebujete od nás něco?"
,,Ale tím pádem nic," usmála se přátelsky slečna, ,,tak vám děkuji."
O patnáct minut později jsme s babičkou nasedali do vlaku. Myšlenka, že slečnu znám, mi pořád vrtala hlavou. Usedla jsem na sedadlo a čekala na odjezd vlaku. Uvědomila jsem si ale, že sedím proti směru jízdy vlaku (sedět pro směru jízdy v dopravním prostředku je pro mne asi nejhorší kombinace, jaká mohla kdy nastat). Naštěstí byl vlak poloprázdný. Naproti mne bylo volné místo, takže jsem bez pomyšlení na příchod cestujícího, který si místo zarezervoval, sedadlo obsadila. Co se ale nestalo, že? :D
Těsně před rozjetím vlaku do kupé vrazila žena, kterou jsme potkali v bufetu, obalená více taškami, než nesla minule. Popošla k mému sedadlu a mne instinktivně napadlo, že je to její místo. Bylo to trapné, uznávám, ale rychle jsem vstala a obsadila zbývající volné místo vedle slečny. To už se vlak rozjel a já si oddechla, že už nikdo do kupé nepřišel.
Nejprve jsem s babičkou krátce prohodila pár slov o mé nové spolužačce. Rozhovor se ale dále nevyvíjel a mne nezbylo nic jiného, než se dívat z okna či číst časopis. Slečna sedící vedle mne si po očku prohlížela jeho titulní stranu a tiše prohodila: ,,No, já vidím, že vás zajímá politika."
Usmála jsem se a zcela přirozeně odpověděla: ,,Ne, o politiku se příliš nezajímám. Ale jestli vás ten časopis zajímá, klidně Vám ho půjčím."
,,Ne, děkuji.Měla bych asi pracovat, co myslíte? Jedu za rodinou a nechci trávit večery počítáním."
,,A odkud příjíždíte?"
,,Já bydlím v Randers (v Dánsku). Ale pocházím z České republiky. Před čtyřmi lety jsme se tam s mým manželem přestěhovali."
,,Váš manžel tedy pochází z Dánska?"
,,Ano, přímo z Randers."
,,V Dánsku se máte určitě hezky. Je ta krásná příroda a krajina."
,,Hm,...to je pravda."
,,A proč jste nezůstala s manželem v Česku, jestli se tedy můžu zeptat."
,,Ale samozřejmě. Nechtěl tu pracovat, protože neumí jazyk."
,,Ale vy jste asi taky neuměla jazyk, když jste tam přijela?"
,,No samosebou. Ale já nejsem taková prchlivá povaha. Můj manžel by navíc mohl pracovat v zahraniční firmě a mluvit anglicky. To moje povolání nedovoluje."
,,A co vy vlastně děláte?"
,,V Dánsku pracuji prozatím na městském úřadě. Sice používám dánštinu často, ale obvykle mi všichni rozumí."
,,V Česku jste tedy pracovala s lidmi?"
,,Ano, učila jsem děti na klavír."
Pomalu mi to celé začalo sepínat. Moje první učitelka na klavír odjela před pár lety také do Skandinávie. Už si ale nepamatuji, kam.
,,Já jsem se vám vlastně ani nepředstavila,"usmála se opět, ,,jmenuji se ."

Pokr. příště
 


Hrůza z vysvědčení

29. ledna 2015 v 14:32 | Natálie |  Deníček
Ahoj všichni, jelikož je dnes 29. února a ve většině škol se v nejbližší době rozdalo (či rozdává) vysvědčení, ráda bych k tomuto tématu napsala článek.

Spravedlivě a s čistým svědomím
Tento bod je asi pro všechny učitele nejlepším řešením (pokud nejsou ovlivnění někým jiným). Já, jako průměrný matikář, jsem tza toto pololetí dostala dvojku. Čistou s hezkým průměrem. Zbývající známky byly na výbornou. S vysvědčením jsem spokojená a alespoň se mám v čem zlepšovat. Profesoři ostatně dávají rádi hezké známky (až na výjimky).

Lepší dát jedničku, než si rozkmotřit rodiče dětí
Moje spolužačka měla letos průměr 1,8. V hodině zeměpisu dostala hysterický záchvat kvůli jedné slepé mapě. Dobře, mohlo jí to mrzet, ale nemusela kvůli tomu přesvědčovat profesora o změně známky. Profesor (velmi mírný a hodný) jí vyhověl. Vždycky se nás ptá, jestlibychom zkočili z mostu, kdyby nám to někdo nakázal. Sám to ale dělá.

Vím, že nejsi chytrá, ale snažíš se
To mi naštěstí ještě žádný učitel neřekl, ale moje kamarádka (fyzikálně na velmi nízké úrovni) je nyní ráda za čtyřku. Mohlo být hůř, kdyby jí profesorka dala čtyřku. Hrozil by jí pohovor s ředitelem a opakovací zkoušky. Přijde mi to ale hezké. Měla sice pekelně bídný průměr, ale jsme přece lidé.

Jak zesměšnit lyžaře 2

28. ledna 2015 v 16:27 | Natálie
První polovina dne byla příjemná. Odpoledne jsme však začali zkoušet carving a vůbec mi to nešlo. To jsem si z toho zatím nic nedělala a bylo mi to jedno. Předpokládala jsem totiž, že zachvíli budeme zkoušet jiné styly. Druhý den nás náš vedoucí opět informoval o průběhu dne: CARVING, CARVING, CARVING A CARVING. Začali jsme s mnohem složitějšími cviky a odpoledne jsme zkončili u ježdění na jedné lyži. To mi už bylo do pláče. Ne, prostě mi to nešlo a po každém smýknutí se na mě vedoucí přísně podíval. To byla zkouška pro mou psychiku.
Na chatě jsem také zjistila, že jsou některé profesorky až příliš sympatické. Naše bývalá tělocvikářka, která se jevila vždy nekompromisně a nesympaticky se na nás celý večer usmívala. Mile nás zdravila a celá zářila. Zajímavé.
V úterý polovina třídy navštívila městečko, v němž jsme byli ubytovaní.

Ve středu vyrazilo 28 spolužáků (včetně mě) na 20-tikilometrovou běžkovací tůru. První část byla poklidná. Bohužel jsem s sebou měla jen studenou vodu a pár sušenek, takže mi z hladu začalo být špatně. Ale na hotel nakonec dojeli všichni. Měli jsme toho popravdě po krk, ale nikdo to nechtěl přiznat a tvářili jsme se hrdinsky.
Ve čtvrtek jsem byla naplněna radostí z toho, že už zítra odjedeme. Odpoledne pak všechny skupiny sjeli slalom.
PÁTEK-ODJEZD. Moje kamarádka obsadila jako první sedadla ve předu. To, aby mi nebylo špatně. Ale stejně jsem se cítila hrozně i tak. Když jsem přijela domů, sesypala jsem se na postel a vylezla jsem až v pět hodin odpoledne.

Závěr: Jednoznačně zklamání. Měla jsem toho dost a odmítli mě přeřadit do jiné skupiny. Proto jsem zaťala zuby a vydržela to v první skupině. Čekala jsem, že bude náš vedoucí milejší, když nám to nepůjde, nebude ztrácet hlavu. Mýlila jsem se.

Aby to neznělo tak hrozně: Samozřejmě, nebylo to až tak ponižující. Hráli jsme seznamovací hry a jiné.
Na lyžák však nikdy nezapomenu.

Jak zesměšnit lyžaře 1

26. ledna 2015 v 17:24 | Natálie |  Deníček
Nebyla jsem tu dlouho, přiznávám. Snad to doženu. :D
Minulý týden jsem byla na povinném lyžařském výcviku se svým gymnáziem v Krkonoších. Cesta k místu pobytu nebyla příliš příjemná. Zřejmě jsem se nikdy nezmínila, že mi bývá v autobuse špatně, ale je to tak. Proto mi vyhovovalo sedět a mlčet.
Hotel byl velmi hezký. Vybavení a zařízení celého interiéru ve mně vyvolalo vzpomínky na chatu starých známých mého dědečka.
Hned první večer jsme si od vedoucí kurzu vylosovali papírek se jménem někoho ze třídy. Měli jsme mu celý týden pomáhat a podávat pomocnou ruku. To se mi ovšem nepovedlo podle představ mého svěřence (ale nevadí - nebyl to zdaleka ten nejhorší problém).


Pokr. příště :D

Tajemná osoba - TT

7. ledna 2015 v 16:27 | Natálie
Začnu poměrně jednoduše. Tajemnou osobu pro mne představuje kterákoli osoba na ulici, prodavač, nový spolužák, přítel přátel, autor článků, osoba v novinách, bankéř, cizinec... Když sedím na lavičce v parku a kolem prochází lidé, přemýšlím, kdo je ta osoba:" Lékař. Možná student. Ne, studenti vypadají jinak. Jak vlastně vypadají studenti?"

Vejdu do pekárny. U pokladny stojí vysoká napudrovaná žena s kožešinkou a nahlas si stěžuje na tvrdost chleba. Někdy mám chuť jí požádat o vizitku: ,,Je to policistka? Ha, to asi není. Vypadá to na učitelku francoužštiny. Ty vždycky ohrnují nos nad jídlem." A pak si uvědomuji, jaký jsem řekla nesmysl. Dáma jsem otočila a spatřila jsem známou tvář. Ale kdo to vlastně je? Pozdravila mě a otázala jak se mám. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Čekala jsem důležitý hovor, nakonec se z hovoru vyklubal signál vybité baterie. Paní se z obchodu vytratila. Celá rozrušená jsem uháněla domů, co mi nohy stačily (ony vlastně ani nestačily). Pátrala jsem ve fotoalbech. Nic. Ani stopa.




Popravdě mi hned došlo, že je to má bývalá zubařka, ale to bych přece neměla žádné téma k napsání článku.
Budu ráda, když se v komentářích zanecháte zprávu o tom, zda-li se vám článek líbil.

Útěk před nuceným sňatkem (Jemen)

5. ledna 2015 v 16:09 | Natálie |  Ze světa
Na internetu jsem shlédla jedno emociální video. Jsem velice tolerantní vůči víře a tradicím, ale toto by se přehlížet nemělo. Příběh dívky je příklad bezpráví dětí v Jemenu.

Jedenáctiletá dívka Nada Al-Ahdal utekla z domu před nuceným sňatkem se starším mužem. Pochází z Jemenu a svým videem upozornila žurnalisty, kteří zprávu rozšířili. Upozornila i na jiné případy.
Celá tato situace je hrozná a bude možná horší. Arabské země se v mnohém nezměnily od minulých desítek let. V Evropských zemích je sňatek povolen od 18 let. Vezměte v úvahu, že o šest či sedm let mladší děvče je přinuceno. Musí trávit čas s někdy neznámím mužem.



Níže mnou uvedené videoopravdu stojí za shlédnutí.
https://www.youtube.com/watch?v=rnHn4S44yNw

Pečeme s láskou

5. ledna 2015 v 15:44 | Natálie |  Deníček
Opět tu byly vánoce a s nimy řada povinností a úkolů, které se musely splnit. Předeším velký úklid domku. A samozřejmě pečení. Ne, že bych nepekla ráda, ale k plotně se rozhodně s chutí obyčejně neženu. Mezi tradice patří i pečení sedmi druhů cukroví (pokud se nemýlím). Moje babičky se opravdu snaží upéct tolik cukroví a často se jim podaří vyrobit o tři druhy rohlíčků a krémů navíc. To pak po obědě dojídáme zbytky, všichni si stěžují na přejídání a dávají si předsevzetí, aby příště upekli méně. A jak zní mé oblíbené přísloví: Méně je (nakonec) více. Ano, to nakonec souhlasí.

Jak pobouřit profesora

18. prosince 2014 v 13:45 | Natálie |  Deníček
Je tu první článek a s ním situace ze včerejšího dne.

Včera se mé spolužačce stala komická příhoda, o které jsem řekla jen mé starší sestře, která na obědě málem smíchy spadla z rozviklané židle. Ale to už odpočuji. Přeji příjemnou zábavu. :D
Moje spolužačka Nina, velmi oblíbená, nepříliš svědomitá a afektovaná žákyně gymnázia, se přátelí s několika chlapci z naší třídy a se dvěma dívkami. Tvoří takovou vyšší sortu vrstvu, do které se chce probít více spolužáků. (Já vím, že to zní podivně, ale opravdu nevím, jak bych to jejich seskupení měla nazvat).
Protože je předvánoční čas, do školy přinesla několik perníčků. Jako obvykle jí všichni začali podlézat tím způsobem, že jí brali cukroví. Martin, který je mi z nich asi nejméně sympatický, Nině ukradl poslední kousek (vyznívá to hodně dětinsky, ale situace byla taková). Doběhl do šatny, kde měl dozor náš profesor na český jazyk a nabídl mu cukrovinku. Ten samozřejmě neodmítl. Perník mu už spočíval na dlani, když se znenadání do chodby vřítila Nina a vytrhla cukroví ze spáru profesorovy ruky. Samozřejmě odběhla pryč.
Možná Vám to nepřijde vtipné. Nakonec, neznáte našeho profesora Maška.

Kam dál